English

Příběhy dobrovolníků

Vlastně jsem do dobrovolnictví spadla rovnýma nohama.

Zrovna, když jsem projevila o dobrovolnictví zájem, tak v Amalthee hledali někoho, kdo by se stal kamarádem pro 14 letou Mirku v početné pěstounské rodině. Ze začátku jsem měla strach, že jsem do rodiny tak trochu "uměle nastrčená" a říkala si, jak to všechno vlastně bude fungovat. Mirka, ale od pracovníků z Amalthey věděla, že dobrovolníci do rodin někdy dojíždějí a těšila se také na někoho, kdo se bude věnovat jenom jí. Vím, že pro některé děti, které nevyrůstaly v rodině od počátku, je v pozdějším věku obtížné navazovat dlouhodobější vztahy. Proto bylo mým úkolem s Mirkou sdílet její zážitky, starosti i radosti běžných dní. Teď to bude něco málo přes rok, co do rodiny za Mirkou dojíždím. Společně trávený čas není nijak náročný. Jdeme se třeba projít, lakujeme si nehty, žehlíme vlasy, prohlížíme časopisy a povídáme si. Zkrátka všechny takové ty holčičí věci.

Klára, 23 let

Když mi odrostl nejmladší syn,

napadlo mě, že bych mohla své zkušenosti pěstouna, posléze adoptivního rodiče využít dál a náhoda tomu chtěla, uviděla jsem zprávu, že Amálka hledá dobrovolníky pro dětský klub. Bez váhání jsem napsala, že bych ráda pomohla jako dobrovolnice a po pohovoru začala chodit pomáhat do předškolního klubu Amálka. Je to bezva, děti jsou bezva, pracovníci klubu také, a já ještě obohacuji své vnuky, když jim vyprávím, co všechno jsem s dětmi v Amálce zažila. A mně přináší velké uspokojení, když vidím, jaké pokroky děti v Amálce dělají. Zkrátka dobrá volba….

Ivana, 54

Nejdřív jsem se trochu bál,

jaké to bude, když budeme spolu sami, ale myslím, že nás to spolu opravdu baví. Petr není pro mě jen „dítě v náhradní rodině“, je to kámoš a taky partner k povídání. Chodíme spolu po městě a jen tak povídáme, nebo doma u pěstounů hrajeme různé hry. S Petrem jsem tak objevil karty Magic, které jsem do té doby neznal. Někdy mám pocit, že by klidně on mohl jezdit za mnou, že mi dává víc než já jemu.

Honza, 30

Tak jdu s pravdou ven.

Co mi dává dobrovolnictví? V Amálce jsem něco málo přes rok. Dozvěděla jsem se o ní náhodou, kdy nám Káťa dělala přednášku ve škole. Zaujala mě hlavně ona, svojí osobností a pak příběhy dětí. Řekla jsem si " Tak do toho já jdu" a díky bohu jsem šla. Nikdy toho nebudu litovat. Je to pro mě jedna z nejdůležitějších věcí v životě. Pravidelně chodím na odpolední klub a začala jezdit na víkendovky a byla součástí něčeho velkýho, jako byl letní tábor. Každému novému zájmenci o dobrovolnictví bych vzkázala jen to, aby se nebáli neúspěchů, protože to v Amálce ani nejde!
Moc si přeji, aby se pro mě našla rodina, do které budu pravidelně chodit podporovat a motivovat malého človíčka! Prostě si už bez Amálky nedokážu život představit.

Aneta, 18 let

Proč dělám dobrovolníka?

Je to činnost, za kterou sice nedostanete žádné peníze, ale nehmotná odměna, které se vám dostane, je k nezaplacení. Vždycky jsem chtěla ostatním lidem, kteří neměli v životě tolik štěstí, nějakým způsobem pomáhat. U dětí to podle mě platí dvojnásob, protože jsou závislí na nás dospělých. Díky dobrovolnictví a podpoře Amálky můžu dělat něco, co mě naplňuje a přináší velikou radost. Děkuju.

Denisa, 22 let

Jak jsem se stala dobrovolníkem.

Moje zaměstnání je péče o nemohoucí rodiče. Je to náročné na psychiku, a proto jsem toužila po nějaké změně a zpestření dne. Zanedlouho jsem se dozvěděla, že v Amalthee hledají dobrovolníka do předškolního klubu Amálka. Tak jsem se zaradovala a čekala, jestli to vyjde a vyšlo. Koodinátorka mi školku ukázala a představila mě učitelům. Moc se mi tam líbilo. Měla jsem trochu obavy z dětí, jestli si vzájemně sedneme, ale mé obavy nebyly na místě. Dnes tam docházím už půl roku a jsem štastná. Našla jsem nové kamarády a získávám mnoho nových zkušeností jak pracovat s dětmi. Jsem ráda, že mohu jako dobrovolník být někomu prospěšná, a zároveň si u toho pročistit hlavu od běžných starostí.

Marcela, 38 let